Bylo jasné, že tak velký objem a hmotnost nemůžeme poslat poštou. Hledali jsme dopravce, který vytěžuje dopravu mezi Anglií a Českou republikou. Bylo nutné domy rozšroubovat, neboť složené by zabraly celou dodávku. Z toho jsem měla trochu obavu, jestli je v Česku dokážeme zase zpátky složit. Takže sestra jednotlivé díly popisovala, schovávala šrouby, obalovala desky bublinkovou folií, díly patřící jednomu domečku balila pohromadě do smršťovací folie. Objela recyklační centra a sehnala čtyři obrovské krabice snad od pračky nebo ledničky. A teď se podržte, na přepravu čekalo 135 kg! Jak s touto hmotností mohla sestra s necelými 50 kg tělesné váhy manipulovat, nechápu.
Dopravce si měl vyzvednout náklad v PONDĚLÍ. Do večera ale nikdo nepřijel. Na telefonní dotaz řidič odpověděl, že dorazí v ÚTERÝ. Zase nic. Ve středu večer telefonicky sdělil, že je na cestě a že za tři hodiny by mohl být v Brightonu. No není ideální nakládat domečky o půlnoci, ale co už naděláte?! Prý se po cestě zdržel, nefungovala mu navigace, a tak bloudil, když vyzvedával jednotlivé zásilky.Tak jsme čekali, ale ani během STŘEDY nikdo nepřijel. Zapomněl snad řidič na nakládku v Brightonu? Prý nezapomněl, ale dostal od dispečerky pokyn k vyzvedávání dalších balíků po cestě. Přijel až ve ČTVRTEK o půl šesté večer. Tedy se čtyřdenním zpožděním.
No já bych byla asi vzteky bez sebe. Sestra to vzala s nadhledem a byla ráda, že se těch krabic s domečky konečně zbavila. Občerstvila ho hrnkem čaje a popřála mu šťastnou cestu. Ujišťoval ji, že teď už míří přímo do Doveru a následující den v PÁTEK budou balíky v Brně. Sestra mi to radostně zavolala, i když by asi nikdo nevěřil, že tento řidič dojede z Brightonu do Brna za den. Neměl na mysli až pátek za čtrnáct dní? Nic méně jsem byla v pohotovosti doma a v koutku duše jsem doufala, že když ne v pátek, tak by to alespoň mohl zvládnout do neděle, protože v pondělí jsem doma být nemohla.
K mému údivu mi v PÁTEK o půl dvanácté v noci přišla smska od řidiče, že právě vyjíždí z Prahy a že pokud by to bylo možné, rád by u nás zásilku vyložil, aby mohl jet dál. No tak to se nedalo odmítnout. Samozřejmě jsem mu napsala, že budu na něj čekat. Cesta z Prahy do Brna, hm, budu muset vydržet tak do půl třetí do rána…Tak se prostě překonám, vždyť on taky, chudák, nespal a jede sám takovou dálku. Vydržela jsem čekat do čtyřech do rána a pak jsem šla spát. Vlastně mě po předchozích zkušenostech ani nepřekvapilo, že se asi ztratil na cestě mezi Prahou a Brnem.
Za dvě hodiny, v SOBOTU v šest ráno mi zvoní mobil. Je prý před domem. Hurá! Těžko, ale přece jen vyskočím z postele. Koukám, on nikde. Přejel to o pár domů… Ptám se, kde se tak zdržel? Prý byla na dálnici nehoda, stálo se v koloně, a tak si sklopil sedadlo a usnul. Když se probudil, už všichni jezdili kolem a troubili na něho, protože stál v prostředním pruhu. Uf, zázrak že vůbec dojel. Bylo mi ho vlastně líto. Je to totiž ten typ člověka, na kterého ani nemůžete být naštvaní. Popřála jsem mu šťastnou cestu, měl ještě něco vykládat u Uherského Brodu.
S manželem jsme krabice natahali domů. Oba jsme byli strašně unaveni a rozhodnuti jít to dospat. A najednou slyšíme: „Mami?“ Probudily se naše děti a byly velmi zvědavé, co je v těch krabicích. Tak jsme začali rozbalovat a skládat. Skládali jsme celý víkend a ještě i ten další víkend. A teď máme domy všude. Máme celé město. A já jsem překvapená, jak jsou velké! Představovala jsem si je menší. Děti jsou domečky nadšené, já okouzlená a zaujaly i manžela. Jen nevím, kam s nimi. Zdá se mi, že se doma nemůžeme pohnout. Jak to, sakra, ta moje sestra zvládla v tom svým prťavým bytě v Brightonu?
